Šlapanický zpravodaj č. 6/2020
Náš seriál o sokolském divadle zakončíme kapitolou o dřevěných hercích, tedy o loutkovém divadle. Tato divadla mají v českých zemích tradici několik století a velké oblibě se těšila ve 20.-30. letech minulého století. Jen ve Šlapanicích působily hned dvě tyto scény. Sokolská od roku 1929 a orelská deset let mladší od roku 1939. Záznamy o té orelské jsou poměrně strohé. Dochovalo se jen několik úředních povolení z prosince 1939 až ledna 1941. Jednalo se vždy o roční povolení a určení tzv. „obchodvedoucího“, tedy zodpovědné osoby. Tím byl v orelské jednotě br. Bohumil Malý. V našem povídání se ale zaměříme na sokolskou scénu, která měla delšího trvání a ze které se dochovalo více historických archiválií, včetně samotných loutek.
S myšlenkou založit sokolské loutkové divadlo přišel br. Antonín Slupský již v roce 1928. Tehdy se nabízela možnost odkupu staršího loutkového divadla od Sokola Líšeň. Návrh ale neprošel. V roce 1929, jak je uvedeno v „Kronice loutkářské lidové tvořivosti ve Šlapanicích“, byla v květnu uspořádána Masarykovou ligou v Praze loutkářská výstava. Česká obec sokolská vyzvala své člennstvo, aby se výstavy hojně zúčastnilo a zřídilo loutková divadla také ve svých jednotách. Za šlapanickou jednotu byl delegován na výstavu a spolu s ní k pořádanému sjezdu právě bratr Slupský, který posléze předal podrobnou a především přesvědčující zprávu. Tím bylo rozhodnuto a souhlas k zřízení sokolského loutkového divadla byl dán ještě v červenci téhož roku.
Od kladenského řezbáře Františka Jirkovského bylo objednáno původně 22 loutek o výšce 60 cm za celkovou cenu 2.374 Kč. Podle střihů, které pocházely z ateliérů akademických malířů Suchardové a Münzbergera z Prahy je ušili krejčí a švadleny z řad členstva. Jeviště, které vymaloval začínající akademický sochař Antonín Kalvoda zřídil hospodář Jan Šedý a osvětlil je Leo Klevar. Několik dalších členů se přičinilo o drobné vybavení malé scény a vše se připravovalo k slavnostní premiéře.
Vstupné bylo koruna pro dospělé a padesátník pro děti.
Licence byla udělena za poplatek 20 Kč a opona se slavnostně otevřela 10. listopadu 1929. Hrála se výpravná hra o čtyřech jednáních „Vodníkova Hanička“, za doprovodu šesti hudebníků pod taktovkou Antonína Hamra. Vstupné činilo 1 korunu pro dospělé a 50 haléřů pro děti. Premiéry se zúčastnilo 700 osob a vybráno bylo 445 korun. Náklady na pořízení celé scény činily v lednu 1930 celkem 7.172 korun, příjem za do té doby sehraná představení byl 1.425 korun.
Předsedou loutkového odboru se stal Antonín Slupský. V první sezóně 1929/30 bylo sehráno 12 her a začátkem druhé sezóny uspořádána výstava loutek a pěti scén s již sehraných her. Při stejném počtu her v druhé sezóně byla návštěvnost 2093 dětí a 354 dospělých. Ve druhé polovině let třicátých začala aktivita členů soboru ochabovat, přesto bylo mezi lety 1929-41 sehráno celkem 74 her pro děti a dva kabarety pro dospělé. Loutky i vybavení scény byly postupem let doplňovány. Válečné roky 1941-45 si vyžádaly sice nucenou přestávku, ale už 9.
června 1945 byla pro sovětské a rumunské vojsko sehrána hra o třech jednáních „Vodníkova pomsta“.
Sádrové loutky lehly popelem, ty původní se našly při rekonstrukci sokolovny
Během pěti poválečných let pak dřevění hrdinové sehráli ještě 30 loutkových her. Poslední zápis v kronice Antonína Slupského je z ledna 1954, kdy usiluje o zřízení stálého loutkového divadla v pionýrském domě na Tyršově ulici. Sokolská loutková scéna byla ale pro malý sál pionýrského domu příliš rozměrná, a tak byla pořízena scéna nová s menšími sádrovými loutkami. Podle pamětníků se začalo po prvotních průtazích opravdu hrát pod vedením Josefa Hanzla, což potvrzuje i záznam v kulturní kronice Emanuela Vlčka: Loutkový kroužek Pionýra v Domě mládeže sehrál v roce 1969 pod vedením Josefa Hanzla 5 představení pro školní mládež a dvě představení mimo Šlapanice. V pionýrském domě se hrálo až do poloviny 70. let, kdy lehla celá budova se scénou a všemi loutkami popelem.
K průkopníkům sokolského loutkového divadla patřili kromě zakladatele a prvního vedoucího scény Antonína Slupského také Josef Macháček, Matěj Novotný, Josef Hanzl, Josef Sova, Ludvík Pokorný, Anděloslav Fojtl, Osvald Drápal, Josef Badal a po roce 1945 i „páni kluci“ Karel Zeman a Jaroslav Rektořík.
Dřevění herci odpočívali více než třicet let za galerií hlavního sálu sokolovny až do roku 1982. V tomto roce byly při generální opravě jeviště členy Divadelního odboru TJ Sokol Šlapance, objeveny ve značně zdevastovaném stavu. Během dalších tří let je postupně opravil a zrestauroval šlapanický řezbář Jiří Přichystal. Nové kostýmy pro opravené loutky ušily Vlasta a Věra a Antošovy a Jarka Hloušková.
Ocd té doby byly loutky v úschově pana Přichystala, a občas vystavovány při akcích Šlapanického ochotnického divadla. Po dostavbě nové tělocvičny v prostorách kinosálu a přestěhování cvičebního nářadí vznikla v přilehlých prostorách hlavního sálu malá galerie, kde si návštěvníci mohou část sokolského loutkového, starého více než 90 roků prohlédnout, počínaje dnem 14. 5. 2022.
Josef Kopecký ve spolupráci s Jaroslavem Rektoříkem, Jiřím Přichystalem a Tomášem Příkrým
Komentáře jsou uzavřeny.